Pozitivistická teorie poznání

0
229

Rozumovým uchopením nebo analýzou zkušenosti, s přispěním tvořivosti a využitím metody indukce a dedukce4, odhalujeme přírodní zákony, což je poznání. Avšak podle mého názoru rozum je pouze nástroj pro odhalování přírodních zákonů, ale tyto zákony nemůže svými pravidly nijak utvářet tím, že vtiskuje zkušenosti své apriorní formy, u Kanta jsou to prostor, čas a kategorie.5 Shoda našich kategorií a principů našeho myšlení se světem , kterou se svou teorií apriorních forem snažil vysvětlit Kant, spočívá pouze v tom, že správně postihujeme realitu. Jak se k tomu dá dopracovat? Původní je zřejmě metoda: „pokus – omyl“. V průběhu generací se tak postupně propracujeme ke správnému postižení světa, jeho zobrazení v našich myšlenkách a vyjádření v jazyce. Naše myšlení má tak v principu logiku správné teorie. Tato logika však není vždy zcela správná a pokrok poznání, alespoň vědeckého, spočívá v jejím sladění s pozorovanými fakty.

Podle Kanta se předmět poznání – realita – řídí možnostmi našeho poznání, které jsou u něj dány apriorními formami: nahlížením světa v prostoru a čase a jeho myšlením v kategoriích. Lze připustit, že podmínkou našeho poznání jsou naše pozorovací a rozumové schopnosti. Naše pozorovací schopnosti se v důsledku lidské vynalézavosti stále zlepšují, například objevením dalekohledu nebo mikroskopu. Avšak fakt, že předměty nahlížíme rozložené v prostoru, trvající v čase a myslíme je v kategoriích, není podle mého názoru možné ztotožňovat s podmínkami našeho poznání, a tyto, u Kanta, apriorní formy, nejsou podmínkou, ale výsledkem našeho poznání. Podmínkou našeho poznání je jen:

působení vnějšího světa na nás (na subjekt),
charakteristika toho působení, která představuje smyslové vjemy / smyslová data6 (smyslová data = jak na nás něco působí),
rozumové schopnosti, kterými smyslová data zpracováváme.
Kdyby poznání mělo nějaké jiné apriorní podmínky a apriorní by bylo nahlížení euklidovského prostoru, jak je tomu u Kanta, bylo by statické a nemohlo by se vyvíjet, například objevením neeuklidovských geometrií.

Jinak řečeno, podle Kanta existují apriorní formy, které utvářejí naši zkušenost tak, že organizují smyslové vjemy (smyslová data) v předmět našeho poznání. Tyto formy jsou prostor, čas a kategorie. Nicméně, když vnímám rozlohu jablka, které držím v ruce, tato rozloha podle mého názoru není něco apriorního, co má základ v mém myšlení či subjektu, a co organizuje mé smyslové vjemy jablka v nahlížené jablko (jak je to u Kanta), ale je to něco aposteriorního, co vyplývá z mého nahlížení jablka. Proto si myslím, že žádné apriorní formy neexistují: prostor, čas a kategorie neumožňují naše nazírání jako jeho podmínka, ale vyplývají z našeho nazírání světa a zkušeností.

Arno Anzenbacher se podle mě dopouští omylu, když dochází k závěru, že poznání je neempirická podmínka empirického, tedy zkušenosti ([1], 122). Zaměňuje si poznání se subjektem:

Podmínkou empirického je vnímání! K vnímání dochází tak, že organismus přeměňuje fyzikální procesy, které na něj působí, na vjemy: pocit tepla, chladu, obraz, zvuk. Naše smyslové orgány se utvářely v procesu evoluce tak, že organismus se naučil přeměňovat fyzikální procesy, které na něj působily na vjemy, přičemž vznik a vývoj smyslových orgánů byl z hlediska přírody objevem. K vnímání tedy nedochází tak, že předmět vnímání se nějakým způsobem odtlačuje do našeho vědomí, jak by to mělo být podle teorie odrazu ([1], 122-123), ale například v případě zraku tak, že oko registruje světlo odražené od předmětu a na základě charakteristiky tohoto podnětu, jej mozek dekóduje jako obraz. Lze říci, že světlo odražené od předmětu určitým způsobem dráždí mozek a toto dráždění vnímáme jako obraz.
Vnímání doplněné rozumovými schopnostmi je podmínkou poznání. Úloha rozumu spočívá v tom, že organismus se dokáže zorientovat ve smyslových datech, která jsou mu dána prostřednictvím vnímání, nalézt v nich souvislosti, které jsou pro něj důležité a adekvátně reagovat. Rozumové schopnosti, kterými dnes disponují lidé, původně vyplývají z pudu sebezáchovy a základních pudů a částečně jimi disponují již zvířata, která dokážou řešit jednoduché úkoly, jak se zachránit, dostat se k potravě a podobně. Teprve dlouhým vývojem se člověk naučil používat abstraktní myšlení a řešit jím úkoly, které primárně nejsou determinovány jeho biologickými potřebami. Rozdílnost lidského poznání od poznání nižších živočichů spočívá v tom, že člověk dokáže vnější svět cílevědomě zkoumat, odhalovat jeho zákonitosti, a tak jej adekvátněji znát a ovládnout ho nebo lépe se mu přizpůsobit. Pravdivost našeho poznání spočívá v jeho adekvátnosti, to znamená, že svět se skutečně chová podle našeho poznání.

Předchozí článekBezcílný život není vlastně žádný život
Další článekVám nenáleží poznat čas konce věků!